Jubilejní kongres 1907 - 2007

K hlubší solidaritě mezi křesťany v Evropě. Jubilejní oslava 100. výročí Prvního unionistického kongresu na Velehradě

Ve dnech 28. června až 1. července 2007 se uskuteční na Velehradě z iniciativy hlavy Ukrajinské řecko–katolické církve kardinála Lubomyra Husara a olomouckého arcibiskupa Mons. Jana Graubnera Jubilejní velehradský kongres s názvem K hlubší solidaritě mezi křesťany v Evropě. Z účasti více než sta pozvaných hostů z domova i zahraničí si připomene 100. výročí Prvního unionistického kongresu v roce 1907. Církev, v síle vlastní tradice může opouštět schémata minulosti, která se ukázala neživotná, jedná svobodně a v síle Ducha podle toho, co je pro ni nejvíce přirozené a co je lepší pro rozvoj jejího poslání. Obnova tradice – i tradice velehradské – souvisí s reflexí a interpretací dějinných i současných zkušeností, abychom poznali k čemu jsou církve povolány spolupracovat. A tak pokud se v každé době dějin spásy rostoucí život prosadí, stává se součástí tradice – toho nejkvalitnějšího, co církev garantuje. Jan Pavel II. před modlitbou Anděl Páně na Velehradě, dne 22. 4. 1990, na toto téma řekl: „Pastýři mají odpovědnost i charisma bdít nad ubíhajícím časem, aby zkoumali jeho znamení a nacházeli v něm vhodnou orientaci, kterým směrem se ubírat. Jako pokorní služebníci Boha pravdy, který je Pánem dějin, chceme nabídnout své oči k vidění, své uši k naslouchání a své srdce k tomu, abychom s láskou přijali úradek, který nám Boží prozřetelnost ve své moudrosti zjevuje.“

Počátky novodobé velehradské tradice jsou spojeny s obnovou baziliky jako Božího chrámu a se snahami o sjednocení latinské církve a církví východní (byzantsko–slovanské) tradice. Když byl zrušen roce 1784 cisterciácký klášter císařem Josefem II., jubilejní cyrilometodějské oslavy v roce 1863, 1869 a 1885 probudily o Velehrad zájem, směřující k obnově velehradské baziliky. Je zásluhou Antonína Cyrila Stojana, že toto vzepětí tvůrčích sil usměrnil náboženskou bází obnovy, pastorační péče a vytrvalé angažovanosti organizačně-kulturní se nestalo panslavistickým nebo nacionalistickým hnutím.

Podněty pro své obnovné snahy hledali zakladatelé Apoštolátu sv. Cyrila a Metoděje pod ochranou blahoslavené Panny Marie (1891) v katolické církvi v Rakousku (za předlohu si vzali jezuitský Stimmen aus Maria-Lach, založený v roce 1871) a tvůrci slavné Akademie velehradské (1910) ji našli v Görresově společnosti v Německu. Stojanova základní intuice dostávala postupně formu programu, který směřoval k oživení křesťanství a z toho vyrůstající touhy po sjednocení, k pastoračním aktivitám, k vnitřní misi a péči o krajany v zahraničí – tak vidí Stojan světový úkol českého národa, pojatý zcela jinak, a snad i záměrně nemasarykovsky. Velehradská tradice se nestala pramenem nacionalistických interpretací, kulturní panslavistické výlučnosti nebo legitimity státních útvarů. Nezištná pomoc křesťanům v nejchudších oblastech v dosahu Apoštolátu sv. Cyrila a Metoděje, pomoc určená chudým farnostem a bohoslovcům, jak katolickým tak pravoslavným, přivedla v první fázi rozvoje velehradské činnosti k důvěrné znalosti života lidí a k osobním setkáním. Z nich pak vyrůstala ostatní činnost, jak vědecká, tak organizační (Družstvo Velehrad).

Z této, na vnitřní misie založené, činnosti vyrostla nadšená hrstka kněží (organizovaná především ve sdružení s názvem Apoštolát jednoty). Prvním unionistickým kongresem na Velehradě (25.–27. července 1907) vstoupila na mezinárodní pole s ambicí poskytnout zástupcům pravoslavného Východu příležitost seznámit se s katolickým Západem a s nestranným studiem sporných otázek. Tyto dvě cesty měly napomoci k překonání rozdělení církví. V letech 1907–1936 bylo na Velehradě uspořádáno celkem sedm teologických kongresů: tři před První světovou válkou (1907, 1909, 1911) a čtyři poválečné (1924, 1927, 1932, 1936). Plánovaný osmý kongres k 500. výročí Florentského koncilu se pro válečné události roku 1939 uskutečnit nemohl. Po Druhé světové válce se uskutečnily v roce 1946 a 1947 na Velehradě dvě menší schůzky unionistických pracovníků, které můžeme z oprávněných důvodů považovat za pokračovatele kongresů předválečných. Po znemožnění jakékoliv svobodné činnosti církve, zásluhou prof. Františka Dvorníka a opata benediktinského kláštera sv. Prokopa v Lisle (USA), se přece jen uskutečnily další tři pokračování unionistických kongresů (1956, 1957, 1959).

Přípravné práce k oslavě 100. výročí Prvního unionistického kongresu na Velehradě (v roce 1907) začaly z podnětu Jeho Blaženosti kardinála Lubomyra Husara, předsedy Synody biskupů Ukrajinské řecko-katolické církve. Profesor Mons. Ivan Dacko, prezident Institutu ekumenických studií Ukrajinské katolické univerzity ve Lvově, a jeho ředitel Dr. Antoine Arjakovsky, Ph.D., přijeli 30. listopadu 2005 do Olomouce na jednání s Mons. Janem Graubnerem, olomouckým arcibiskupem, při kterém předestřeli první nárys oslav tohoto významného jubilea. Základní myšlenka byla jednoduchá: Jako se v roce 1907 sešli na pozvání Mons. Antonína Cyrila Stojana (1851–1923), pozdějšího moravského metropolity, a lvovského metropolity Andreje Šeptického (1865–1944) nadšenci pro znovuobnovení jednoty křesťanů, aby v přátelském duchu společně hovořili o situaci rozdělení křesťanů v kontextu změn kulturního prostředí Evropy, obdobně chtějí pozvat k takovému rozhovoru jejich dnešní pokračovatelé a dědici – Jeho Blaženost kardinál Lubomyr Husar a J. E. Mons. Jan Graubner. Po jednáních ve Lvově a v Římě s biskupy Ukrajinské řecko-katolické církve, po konzultacích na půdě České biskupské konference, s předsedou Konferencí biskupů Slovenska J. E. Mons. Františkem Tondrou, s biskupem bánskobystrickým J. E. Mons. Rudolfem Balážem, byly výsledky práce přípravné komise za pomoci prof. Marka Rupnika SJ, ředitele Centra Aletti v Římě, prezentovány na setkání s Permanentním synodem Ukrajinské řecko-katolické církve, na zasedání v Římě, dne 1. července 2006. Laskavě celou snahu přípravného výboru přijala i příslušná autorita pravoslavné církve, Jeho Vysokopřeosvícenost ThDr. arcibiskup Simeon, pravoslavný biskup olomoucko-brněnský, i mnoho našich přátel v Pánu v ekumeně.

V přípravných pracích panovala shoda v tom, že Jubilejní velehradský kongres je událostí Kristovy Církve a živých místních církví: řeckokatolíci a katolíci latinského obřadu chtějí zde společně vyjádřit své stanovisko k otázce jednoty mezi křesťany (ekumenismus), ke spolupráci mezi křesťany a své angažmá pro Evropu v duchu učení Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Dále se má Kongres stát liturgickým slavením živého dědictví východního křesťanství střední a východní Evropy. Východní křesťanství má v katolické církvi své pevné místo, Kongres je z tohoto hlediska i místem bratrského přijetí východního křesťanství v latinské církvi na rovině existujících živých vztahů mezi křesťany.

Poněvadž témata zde pojednávaná – očištění paměti a vize spolupráce při budování Evropy – jsou společná všem křesťanům, s velkou láskou chceme uvítat na Kongresu i hosty ostatních církví, včetně přednášejících. Jedná se nám o vystoupení živá, s církevním duchem, prorocká. Nejedná se o univerzitní přednášku nebo vystoupení na konferenci, přednášející mají inspirovat a podnítit tvořivost, načrtnout cestu. Vystoupení hlavních referentů jsou doprovázena dvěma nebo třemi kratšími odpoledními vystoupeními, zaměřenými zvláště k církevní praxi. Osu činnosti Kongresu tvoří práce v jazykových skupinách, v nichž pod vedením moderátora jde o nastolení skutečné spirituální dynamiky, která je typická pro synodální způsob komunikace v církvi. Nechceme zde zůstat u naříkání nebo při pouhém výčtu konfliktů a příčin mentálních bloků, ale rádi bychom podnítili duchovní směřování rozhovoru, aby vyniklo umění spojovat v jednotu protiklady a stimulovat tvořivost církví. Vše zmíněné vyvrcholí velkou liturgickou slavností v neděli 1. července 2007 ve velehradské bazilice Panny Marie a svatých Cyrila a Metoděje.

„Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“ (Jan 8,33). Při přípravě Kongresu nás zvláště silně provázela slova kardinála Lubomyra Husara, jehož idea se stala pro nás všechny zásadní: „Osvobozeni od strachu! Abychom následovali Boží vůli dnes, musí nás Bůh osvobodit, musíme být lidmi svobodnými a nemít strach, protože kde je strach, je také trýznivé, znesvobodňující vnitřní rozpoložení, zabraňující křesťanskému nasazení a není možná dokonalá láska a služba.“

Pavel Ambros SJ

Richard Čemus SJ - Jubilejni velehradský kongres 28.6-1.7. 2007

Pontifikální Božskou liturgií svatého Jana Zlatoůstého vyvrcholil dnes, v neděli l. července, jubilejní Velehradský kongres. Pozvání moravského metropolity arcibiskupa Jana Graubnera na něj přijalo na 120 účastníků, mezi nimi víc jak deset řeckokatolických biskupů z Ukrainy, apoštolský exarcha katolíků byzantského obřadu z Bulharska, zastoupeno bylo ale i Bělorusko, Makedonie a pochopitelně Česká a Slovenská Republika. Vedle českého exarchy Ladislava Hučka a slovenského řeckokatolického biskupa z Prešova Jána Babjaka, na Velehrad přijeli i římskokatoličtí biskupové: vedle již zmíněného hostitele arcibiskupa Grabnera a Josefa Hrdličky z Olomouce tu byl i pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk, plzeňský biskup František Radkovský, Václav Malý, a otec biskup Esterka. Ze Slovenska přijeli nitranský biskup Viliam Judák a bánsko–bystrický biskup Rudolf Baláž. Z Říma přicestoval kardinál Tomáš Špidlík. Pravoslavná církev byla zastoupena arcibiskupem olomoucko-brněnským Symeonem, estonským metropolitou Stefanosem, jakož i několika kněžími, jáhny a laiky. Chyběl bohužel kardinál Lubomír Husar, hlava ukrajinské řeckokatolické církve, který se tak vážně roznemohl, že se nemohl vydat na cestu na Velehrad, ačkoliv to byl právě on, který dal podnět k tomuto jubilejnímu velehradskému kongresu, jak připomněl ve svém pozdravném projevu arcibiskup Graubner.

Už tento výčet nejvýznamějších účastníků dává vytušit, že se jednalo o mimořádnou událost. O co vlastně šlo? Letos přesně před sto lety, v červenci 1907 se na Velehradě uskutečnil první tak zvaný unionistický sjezd, který měl pak ještě šest pokračování. Z iniciativy tehdejšího lvovského metropolity Ondřeje Šeptického a pozdějšího olomouckého arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana se na Velehrad sjížděli teologové a hierarchové křesťanského Východu a Západu. Byly to příležitosti ke vzájemnému poznávání, teologické reflexi a hledání cest k jednotě. Dnes se má všeobecně za to, že velehradské unionistické sjezdy připravovali půdu pro ekumenismus, kterému otevřel pak brány druhý vatikánský koncil. Už delší dobu se pomýšlelo na to, jak na velehradskou tradici navázat v duchu jejích ekumenických snah, rozšířených o dnes tak aktuální evropskou perspektivu.

Podnět k tomu dal sám Jan Pavel II., když při své historické návštěvě Velehradu v dubnu 1990 vyzval východní a západní Evropu k vzájemné výměně duchovních darů. Série teologicko duchovních kurzů organizovaných Centrem Aletti z Říma počínajíc rokem 1993, jakožto i založení Centra Aletti v Olomouci představují konkrétní iniciativy v tomto směru. Letošní jubilejní velehradský kongres se jeví jako vyvrcholení těchto snah, které jím nabyly formu původních unionistických sjezdů a to díky spolupráci čtyř institucí: Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého, Institutu ekumenických studií Ukrajinské katolické University ve Lvově, Centra Aletti Olomouc a Centra Aletti Papežského Orientálního Ústavu v Římě. Evropská dimense je tu deklarovaná v samém tématu kongresu, totiž „K hlubší solidaritě mezi křesťany v Evropě“.

Na toto téma se hovořilo v plenárních zasedáních a pracovalo v lingvistických skupinách čtyři dny, ve slovanském sále a prostorách velehradského gynazia. Pravoslavný estonský metropolita z Talinu podal brilantní vizi přínosu křesťanství v současné kritické duchovní situaci v Evropě, přičemž zdůraznil jedinečnost lidské osoby, stvořené k obrazu a podobenství Božímu. Ideálně na to navázal kardinál Tomáš Špidlík, který vyzdvihl aktualitu velehradských kongresů v tomto směru. Nitranský biskup Viliam Judák rozebral dnes bolestně pociťované téma očištěni paměti a usmíření se zvláštním zřetelem na situaci těch, kteří se ocitli v seznamech spolupracovníků s Stb. Pravoslavný kněz moskevského patriarchátu Petro Zujev, který se nemohl dostavit, byl zastoupen mnichem kievo–pečorské Lavry Filaretem a profesorem Sigovem, který hovořil na obdobné téma, totiž „Uzdravení ran" z pravoslavného hlediska; soustředil se přitom na několik významných postav pravoslavných vyznavačů. Marko Rupnik z Říma dal cenné podněty k tomu, jak křesťané východní Evropy mohou předat své zkušenosti křesťanům na západě, tak, aby byly přijímány jako obohacení. Načrtl přitom několik charakteristických rysů slovanské duše, která spíš než v abstraktních teologických formulacích se dokáže vyjádřit v symbolické řeči umění. Tomu pak je potřeba uznat teologickou hodnotu. Prof. Ivan Dacko ze Lvova vykreslil osobnost Ondřeje Šeptického, doc. Michal Altrichter z Olomouce zas velmi živě přiblížil postavu arcibiskupa Stojana. Rektor Ukrajinské Katolické University Boris Gudziak prozkoumal téma kongresu „Solidarita mezi křesťany“ na jeho konkrétní a praktické možnosti, přičemž konstatoval, že pole solidarity je vždy „ekumenické“, protože otevřené pro všechny lidi dobré vůle. Na ekumenickou dimensi sociální spravedlnosti poukázal z pravoslavného hlediska Dr. Antoine Arjakovsky.

Ve skupinách pak se tato témata probírala v diskusní atmosféře. Lingvisticky se skupiny dělily na česko-slovenskou, ukrajinskou a anglickou, podle tři oficiálních řečí kongresu.

V kroužcích zaznělo přání pokračovat v tradici a duchu velehradských sjezdů, obnovené tímto kongresem. Důležitost takového přání podtrhl na dálku kardinál Walter Kasper, předseda Papežské rady pro napomáhání křesťanské jednotě, který ve svém dopisu účastníkům doslova píše: „Evropa je již téměř vyřazena ze hry, proto se musí znovu probudit a znovuobjevit víru v sebe samu, víru ve své náboženské, duchovní a kulturní kořeny. Z tohoto hlediska bude její budoucnost záviset na tom, nakolik křesťané jak na Západě, tak na Východě budou společnými svědky Krista.“

Že to je možné, dokazuje tento jubilejní velehradský kongres. Ani ne tak tím, co bylo řečeno – byť sebe brilantněji – ale v liturgických momentech. Na katolické mši v bazilice byli přítomni pravoslavní. A na pravoslavné božské liturgii zas zpíval chór mladých řecko–katolíků. Snad nejsilněji jsem cítil, co se tu předznamenává, v okamžiku, když před příjímáním se pravoslavný biskup skláněl nad již proměněným eucharistickým tělem Kristovým na oltáři, zatímco katolický chór zpíval slova: Jediný je svatý, jediný je Pán, Ježíš Kristus, ke slávě Boha Otce. Amen.

Richard Čemus

Vyhledávání
CM
Dokumenty
Ke stažení
Matice velehradská pořádá dne 4.11.2017 desátý, jubilejní ročník této jedinečné ...
Podzimní beseda z cyklu Cesty za hodnotami – osobnosti Slovácka na Velehradě pro...
AKCE BYLA PRO NÍZKÝ POČET ZÁJEMCŮ ZRUŠENA!
Matice velehradská pořádá Duchovní obnovu pro členy Matice velehradské 17. - 19....

Matice Velehradská ® 2017 This page is Valid XHTML 1.0 Transitional | Engine by Business Route 2.2 © Václav Kusák Oryx Group 2017