Velehradský unionismus

Unionistické sjezdy na Velehradě 1907-2007
Pavel Ambros SJ

Unionistické sjezdy na Velehradě jsou plodem oživení cyrilometodějské ideje v 19. století. Čeští a slovenští buditelé tehdy pobízeli ke slovanské spolupráci na základě společného kulturního a jazykového dědictví. Vedle důvodů kulturně-politických se zvláště v církevních kruzích zdůrazňovaly také náboženské: pro duchovní život Slovanů je jednotícím faktorem tradice navazující na jejich věrozvěsty. Z ní lze vycházet i k ekleziálnímu sjednocení, jehož modelem bude opět cyrilometodějská idea jednoty v různosti: jednoty pospolitosti církve v různosti výrazu a forem, křesťanského universalismu a individuálních rysů různých kultur či tradicí.
Úsilím o znovunastolení jednoty vynikl mj. slovinský biskup Slomšek († 1862), moravský F. Sušil († 1868) a jeho následovníci, na něž navázal A. C. Stojan založením Apoštolátu sv. Cyrila a Metoděje (†1891), jehož účelem bylo modlit se, pracovat s obětavou nezištnou láskou a přispívat i hmotně k dílu sjednocení Slovanů ve víře. Spolek rozvinul velmi bohatou činnost doma i v zahraničí a získal podrobné znalosti konkrétních potřeb lidí a cenné osobní kontakty s katolíky i pravoslavnými teology a sympatizanty velehradského hnutí. Odtud vyrostla i řada nadšených kněží organizovaná hlavně v Apoštolátu jednoty. Na jejich popud a s pomocí teologů spojených s časopisem Slavorum Litterae Theologicae (od roku 1905, r. 1910 přeměněným v Acta Academiae velehradensis) kongresy povstaly. Jejich bezprostřední předehrou byly každoroční apoštolátní slavnosti s účastí zástupců jiných slovanských národů a bohoslovecké sjezdy, jež poskytovaly předsedajícímu Stojanovi i pozvaným vynikajícím odborníkům příležitost k výchově kněžského dorostu v duchu cyrilometodějské ideje se zaměřením ke sjednocení. Velehrad přitom Stojan považoval podobně jako Sušil za přirozené symbolické středisko, z něhož se kdysi víra k slovanským národům rozšířila a v němž by se všichni zase mohli sejít a spojit.
Účelem kongresů bylo vytvořit prostor spolupráce pro množství dosud roztříštěných aktivit, nabídnout zástupcům pravoslavného Východu příležitost seznámit se s katolickým Západem a nestranně studovat sporné otázky, vyměňovat si informace a názory, odstraňovat vzájemné předsudky v duchu přízně a pokoje, společně se modlit, a tak napomoci k překonání rozdělení církví. Neomezovaly se jen na setkání odborníků, naopak byly přístupné všem zájemcům z řad duchovenstva i laiků. Počet účastníků se různí: od 76 na prvním do 500 na šestém. Hlavními tématy jsou: pojetí církve, ekleziologický význam svátostí, role všeobecných sněmů, metoda řešení sporných otázek, vývoj dogmat, věroučný význam liturgie, nauka a kult sv. Cyrila a Metoděje.
Celkem bylo na Velehradě uspořádáno sedm teologických kongresů (1907, 1909, 1911, 1924, 1927, 1932, 1936).
Plánovaný sjezd k 500. výročí Florentského koncilu se pro válečné události r. 1939 uskutečnit nemohl. Poválečné poměry dovolily uspořádat jen skromnější porady (1921, 922, 1946, 1947). Jako odnož velehradských kongresů se konaly i regionální sjezdy odborníků (Lublaň 1925, Chicago 1926, Praha 1929) a různé unionistické akce v Evropě.
Nejdůležitějším výsledkem bylo založení Papežského východního ústavu Benediktem XV. († 1922) v Římě (1917) a vydání encykliky Rerum orientalium Piem XI. (1928), jíž byly mnohé podněty velehradských kongresů dány za směrnice pro unionistickou práci v celé církvi. Z Velehradu, někdejší kolébky víry Slovanů, se tak stává mezinárodní a celocírkevní středisko, shromažďující nejlepší odborníky a vychovávající nové pracovníky. Velehradský unionismus je průkopnickým dílem, předchůdcem pokoncilního úsilí o obnovení jednoty církve. V minulosti byl unionismus někdy spojován s vedlejšími cíli národnostními a politickými. Těchto chyb se velehradské sjezdy varovaly. Vždy stavěly na první místo cíle náboženské. Ukazovaly směr dalšího teologického vývoje, který se projevil naplno až na II. vatikánském koncilu. Formulovaly obecné zásady, na nichž budovaly koncepci jednoty církve a jejího obnovení, zvláště: rovnost obou stran, otevřenost teologického bádání, aktivní podíl laiků na spolupráci a na odpovědnosti za osudy křesťanstva, uznání viny za rozkol na obou stranách, tedy i na straně katolické, a přiznání ekleziálních hodnot pravoslavné církvi. Přínosná a novátorská je především metoda: zdravý úsudek Stojanův prosadil dialog – cestu k usmíření obdobně nezbytnou jako je přerušení mlčení a třeba i dohadování rozvaděných či rozvedených manželů. K tomu úcta a respekt k východním teologickým a liturgickým tradicím, vyloučení proselytismu, přiznání vlastních chyb a prosba za odpuštění i ochota odpouštět. Cíle nelze dosáhnout bez hlubokých duchovních základů a vnitřní proměny člověka. Slovanská vzájemnost musí být hlavně společenstvím víry, modlitby a lásky. Katolická nauka byla obhajována a vysvětlována; odchylné názory pravoslavné byly podrobovány kritice. Dělo se to však vždy objektivně a s láskou a zároveň se zkoumaly příčiny a kořeny, z nichž tyto odlišné náhledy vzešly; odborníci kongresů tím odvedli mnoho práce na znovuobjevení společné teologie prvního tisíciletí.
Sjezdy uvedly do pohybu velké hnutí, které ovlivnilo celou církev. Staly se mohutným hlasem víry a naděje. Připomněly rozvaděným křesťanům, že rozdělení je zlem, že příkazem Božím je smířit se a že Kristův příslib jednoho ovčína a jednoho pastýře je reálný. Unionistům nešlo o kvapné dosažení hmatatelného cíle, jakým bývalo v minulosti alespoň dílčí uzavření unie, ale usilovali především o poctivou cestu kupředu: o postupné odstraňování nevědomosti a nedorozumění mezi Východem a Západem, odbourání psychologických bariér křesťanskou láskou a opětovné sblížení. Není tu snaha dospět k jednotě za každou cenu. Zato je tu pravá katolicita v duchu sv. Cyrila a Metoděje, zvl. velká úcta a obdiv k tradici východní církve, její dogmatické a liturgické hodnotě, očekává se jednota víry spolu s mnohostí forem jejího vyjádření. I když tu ještě nenajdeme plně ekumenické smýšlení II. vatikánského koncilu, ve své době – kdy zájem o práci na sjednocení nebyl v západní církvi právě veliký a na pravoslavné straně téměř žádný – unionismus zaznamenal velký pokrok vpřed a stal se slibnou předzvěstí nové orientace katolíků v pokoncilním období. A co víc: už tenkrát patrný přechod od „východních misií“ k apoštolátu křesťanské jednoty.
Nástup komunistické vlády v roce 1948 sice tyto akce doma zcela znemožnil, pokračovaly však třemi kongresy v benediktinském opatství sv. Prokopa v Lisle u Chicaga (1956, 1957, 1959). Poslední unionistický sjezd se konal v roce, kdy byl za papeže zvolen bl. Jan XXIII. (1958-1963), který svolal II. vatikánský koncil. Ten vyhlásil za jeden ze svých hlavních cílů „obnovení jednoty všech Kristoých učedníků“. Potvrzuje se tak prozřetelnostní záměr se Stojanem i velehradskými kongresy jako byl kdysi s působením soluňských bratří, i přes vyhnání jejich žáků a další nepřízně časů: co je znemožněno na Velehradě, přechází jako výzva a setba už nejen ke dvěma církvím a národům jedné rasy, ale ke všem, kdo v Krista věří, a to ve všech církevních společenstvích.
Jubilejní velehradský kongres 28. 6. -1. 7. 2007, oslava 100. výročí Prvního unionistického kongresu, svolaný dnešními pokračovateli a dědici jeho někdejších organizátorů, A. C. Stojana, pozdějšího moravského metropolity, a lvovského metropolity A. Šeptického († 1944), neměl jen pokračovat v osvědčené tradici, ale spíše vyjádřit stanovisko katolíků řeckého i latinského obřadu k otázce jednoty mezi křesťany a jejich odhodlání angažovat se pro Evropu. Sjezd se stal současně i liturgickým slavením živého dědictví východního křesťanství střední a východní Evropy, které má v katolické církvi své pevné místo. Pojednávaná témata – očištění paměti a vize spolupráce při budování Evropy – jsou společná všem křesťanům, proto měli být na kongresu vřele uvítáni i hosté ostatních církví. Přinesl nejen univerzitní přednášky jako inspiraci a podnícení tvořivosti, ale načrtl i nutné cesty k nové evangelizaci světa na Východě i Západě.

Text byl v plném znění převzat z publikace Encyklopedický slovník křesťanského východu (Olomouc: Refugium 2008, s. 925-927). Zde lze nalézt odkazy na literaturu věnující se tomuto tématu.


Dále k tématu velehradských kongresů:

„Ptejme se nejdříve, co je základem ekumenismu na Druhém vatikánském koncilu. Není to přímo otázka, jak získat odloučené pro sjednocení. Spíše se ptáme: Je náš vlastní pojem o církvi tak úplně správný, že nemůžeme zahrnout ty, kteří jsou od nás odloučeni? Když dnes prolistujeme stará Acta academia velehradensis, najdeme v nich, že otázka byla tímto způsobem častěji položena a že to, co se tehdy řeklo, není ani dnes neaktuální.“
T. Špidlík (citováno z ŠPIDLÍK, T., AMBROS, P., Svatí Cyril a Metoděj mezi námi: Vybrané otázky cyrilometodějské tradice. Bibliografie 1990–2011, Olomouc 2011, s. 74-75)

„Velehradské kongresy jsou dnes obviňovány, že nebyly dost ekumenické, že byly příliš unijní. Doba ovšem byla jiná a v církvi byla ještě jiná atmosféra. Ale i to, že se u nás razilo slovo unionismus, odpovídá skryté touze všech, aby výsledkem dialogu byla jednota a že ta jednota je jednota tradic, tak aby všechny rostly spolu a navzájem se doplňovaly. Předá-li dnešní Evropa toto poselství neevropskému světu, není překonaná, ale kulminuje svůj historický úkol.“
T. Špidlík (citováno z ŠPIDLÍK, T., AMBROS, P., Svatí Cyril a Metoděj mezi námi: Vybrané otázky cyrilometodějské tradice. Bibliografie 1990–2011, Olomouc 2011, s. 30-31)


„V konečném hodnocení je třeba podtrhnout, že velehradské kongresy představovaly první a jedinou podobnou průkopnickou formu ekumenismu v tehdejších slovanských katolicko-pravoslavných vztazích. Upozornily na množství vzájemných podmíněností, ale současně viděly možnost sblížení prostřednictvím důkladného vzájemného poznání, vlastní vnitřní proměny a především skrze křesťanskou lásku.“
L. Górka (citováno Acta VIII. conventus velehradensis anno 2007. Olomouc: Refugium, 2011, s. 30)

Význam unionistických kongresů opakovaně vyzdvihli také římští papežové, Zde jsou slova papeže Pavla VI.:
„Máme na mysli onu jednotu, jejíž kýžené dosažení bylo prvním důvodem, proč se po dlouhou dobu konaly na Velehradě unionistické sjezdy, jež byly předznamenáním budoucích šťastných událostí.“
PAVEL VI., Antiquae nobilitatis, apoštolský list věřícím Československa z 2. 2. 1969, kap. 115, čl. 55

V tomto smyslu se vyjádřili také papežové Jan Pavel II. při své návštěvě Velehradu v dubnu v roce 1990 a Benedikt XVI. na letišti v Tuřanech v září 2009:
"Je tomu nyní už 20 let, kdy se Jan Pavel II. rozhodl navštívit střední a východní Evropu po pádu totalitního komunistického režimu. Chtěl začít svou pastýřskou cestu na Velehradě, v centru slavných unionistických kongresů jako předchůdců ekumenismu mezi slovanskými národy, známém v celém křesťanském světě.“
Benedikt XVI., Anděl Páně, Brno, letiště 27. září 2009.
Vyhledávání
CM
Dokumenty
Ke stažení
V odkazu na fotodokumentaci níže můžete nalézt aktuální foto z dílny pana Vladim...
Veřejná sbírka, kterou pro účely pořízení a osazení nových soch sv. Cyrila a Met...
Matice velehradská pořádá dne 4.11.2017 desátý, jubilejní ročník této jedinečné ...
Podzimní beseda z cyklu Cesty za hodnotami – osobnosti Slovácka na Velehradě pro...

Matice Velehradská ® 2017 This page is Valid XHTML 1.0 Transitional | Engine by Business Route 2.2 © Václav Kusák Oryx Group 2017