MAGNA CHARTA POUTNÍKA

Poutnictví se dostává v poslední době velké podpory ze strany veřejné správy a turistických agentur, což lze velmi ocenit. Ti, které propagace poutnictví zaujme, se budou možná ptát, v čem je poutnictví jiné než každá jiná pěší chůze z bodu A do bodu B. Nabízíme tedy náš pohled.


Magna charta poutníka

Ten, kdo vykročí, není ještě poutník:

Jsou turisté, kteří toho chtějí co nejvíce vidět, odbočují za každou památkou, musí zdolat každý kopec a slézt do každé strže. Poutník je ovšem více zaujat cílem.

Jsou tuláci, kteří jdou, kam je nohy nesou a nemají žádný plán ani cíl. Pro poutníka ale neplatí heslo moderních básníků, že cesta je cíl. Každá cesta má cíl. "K čemu je cesta, která nevede ke chrámu."

Jsou sportovci, kteří chtějí pohybem prospět svému tělu a přitom dopřát i svým očím pěkný pohled a vědí, že jít přírodou je daleko hezčí než dělat okruhy po stadionu či potit se v tělocvičně při umělém osvětlení. Poutnictví má ale jiné zacílení.

Poutník v sobě nese kus turisty, tuláka, sportovce, přírodovědce, ochranáře, milovníka památek i krajiny, ale neztrácí ze zřetele cíl; nerozmělňuje své putování. O tom, zda jsme opravdu na pouti, rozhoduje cíl.

Poutník nic nežene do krajnosti. Ani vzdálenosti, ani rychlost. Nezáleží už tolik na tom, zda jde celou cestu pěšky anebo se kousek sveze, zda to, co potřebuje k jídlu a přespání, si nese na zádech anebo kupuje či dostává darem. Důležité je dosáhnout cíle, i když někdo může po svých ujít jen pár stovek posledních metrů.

Poutník zpravidla nejde sám a samotu nevyhledává, i když ji umí vychutnat a tichu se nebrání. Poutníci jdou rádi spolu a jsou ochotni společně mlčet i společně zpívat.


Poutníka motivují k pouti vnitřní důvody, které vnímá jen on sám, případně jeho blízcí. Obecně se dá říci, že na pouť se chodívá:
- na znamení pokání
- s prosbou za sebe a své blízké
- s přáním nalézt cestu či směřování ve svém dalším životě
- s poděkováním za krásu přírody, kterou procházíme, i za schopnosti, které nám umožňují vydat se na cestu, a hlavně za vyslyšené prosby a obdržené dary.


Pro poutníka je pouť příležitostí zpomalit tak, aby byl jeho čas měřen krokem a modlitbou. Pouť tak napomůže ke zlepšení tělesného i duševního stavu.
Kdo se vydá na pouť, vydává se tím zároveň ze svých jistot do určité nezajištěnosti. Přitom zjišťuje, že ačkoliv jistot ubylo, radost zůstává. Zažívá, jak jeden druhému pomáhá, jak jsou všichni na sobě v tom dobrém slova smyslu závislí. Proto také platí, že pouť je od srdce k srdci.
Poutník si přeje, aby byla jeho cesta nejen soukromým, nýbrž i veřejným vyznáním víry a tedy i pozváním pro ostatní. Nestydí se nést viditelné znamení, dokonce se k němu hrdě hlásí. (Když se dnes při poutích vracíme k předříkávání, k společnému zpěvu písní, když neseme vpředu kříž a každá skupina má svou vlajku, a nevyhýbáme se městským ulicím, mnozí jsou ochotni si nás splést s prvomájovým průvodem. Zažili pouze nadiktované manifestace a neuvědomují si, že mnohé tyto projevy byly ukradeny z dávných poutí).
Poutník vyjadřuje svým putováním zkušenost křesťanů, že jsme zde na zemi "na cestě", jak se o tom zpívá v jedné křesťanské písni: "Každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti."

(Text vznikl redakcí myšlenek poutníka Mons. Jana Peňáze a jeho souputníků)


"Domnívám se, že církevní turistika alias poutě patří k počátkům naší historie a vůbec k historii evropského kontinentu. Křesťanství totiž vytvořilo mezinárodní společenství bez rozdílu národnosti a rasy. Poutníci z celého světa se nejdříve vydávali na místa, kde působil a žil Ježíš Kristus. Později to byla místa spojená s působením apoštolů a dalších významných světců. Na těchto cestách lidé získávali zkušenosti, poznatky a nová přátelství. I dnes dostává církevní turistika studijní, kunsthistorický a kulturní rozměr."                                   kardinál Domink Duka